Ale jak to bylo od začátku. V Bystřici pod Hostýnem, u bankomatu Komerční banky jsem vybírala z účtu mého přítele pět tisíc korun. Tady chyba první, díky níž jsem byla za zlodějku svým způsobem označena já. Platební karta je nepřenosná, PIN je tajné a v oficiálním dopisu KB to takto bylo sděleno i mému příteli. Jinými slovy, nepůjčujte jí kartu. Peníze vybrala a vymyslela si povídačku, že je bankomat nevydal.
Jenže fakt nevydal. Tedy, vydal, ale ne hned. A já namísto čekání jsem celou situaci vyrazila řešit k přepážce. Tam jsem se po chvíli dohadování dozvěděla, že stejně nemůžu nic dělat a nic se mnou nemůžou řešit, protože nejsem majitelkou karty. Už tehdy se na mě vedoucí pobočky dívala jako na lhářku, která peníze prostě šoupla do kapsy a teď dělá dusno.
Přítel na pobočku dorazil za půl hodiny. Vedoucí pobočky se podívala na jeho účet, odkud pět tisíc korun nebylo odečteno a ujistila nás, že transakce neproběhla, protože pravděpodobně neumím používat kartu. A ať si vybereme znova. Udělali jsme co nám poradila (je přece odborník). Na druhý den bylo ovšem z účtu odečteno dvakrát pět tisíc korun.
Následovalo volání, dohadování a následné psaní dopisů a reklamací. Trvalo několik dní, než byl překontrolován obsah bankomatu a stav hotovosti v něm seděl s provedenými transakcemi. Kde je tedy našich pět tisíc?
Napadlo nás, že peníze z bankomatu mohla vzít osoba, která šla kolem nebo vybírala peníze po mě. Požádali jsme si proto žádost o prozkoumání záznamu z kamery. Tady se ukázalo, že naše myšlenka byla správná. Z bankomatu si šla vybírat mladá Romka, která naše peníze strčila do kapsy. Bohužel pro ni, bohudík (to jsme si mysleli tehdy) pro nás, byla natolik hloupá, že do bankomatu ještě vložila svou kartu a pokusila se vybrat. Nevybrala nic, ale bankomat její transakci zaznamenal. Banka tedy měla k dispozici její jméno, adresu.
Byli jsme naivní, když jsme si mysleli, že by s tím banka něco dělala. Tohle není její věc. Vše musíte podat k prošetření Policii. Jakkoliv vám tento krok přijde zbytečný, peníze daňových poplatníků mrhající, bohužel. Strávili jsme tak nějakou dobu na policejní stanici (my jsme něco udělali???) a čekali dlouhé týdny než milou slečnu předvolali k výslechu. Slečna se dostavila, přiznala.
Kdo by si myslel, že tímto celý problém končí, že bylo slečně uloženo jak peníze vrátí a do kdy, ten se mýlí. Celá věc šla ještě k soudu. A tam je dosud. Soud v Kroměříží opakovaně nemůže doručit obsílku chytré slečně, která se nezdržuje na svém trvalém bydlišti. Odpojili jí tam totiž elektřinu. Když jsme se ji v tom domě hrůzy snažili najít a domluvit se s ní, nedivila jsem se ničemu.
Opakovaně voláme na soud, kde nám pořád dokola opakují, že obsílka nebyla doručena, tudíž rozsudek nenabyl právní moci. Na naše dotazy odpovídají, že "mají své prostředky jak obsílku doručit" (proč je tedy nepoužijí?) a "ano, může to trvat i roky".
Pět tisíc korun. Možná proto je nikdo neřeší. Co je našich pět tisíc, ve srovnání s jinými okrádačkami. Nikoho nezajímá, že pro naši rodinu je pět tisíc sakra velká částka.
A spravedlnost? Té se nedovoláte. Slečna co si namastila kapsu je krytá a vysmátá někde v jiném doupěti v Bystřici. Jenže jak dál?